Without Reason

Emacs a tři drobné tipy pro českého uživatele

AnachronyX — Mon, 19 Sep 2011 19:47:06 +0000

And Now for Something Completely Different

Historicky první zápis na tomto blogu se týkal Linuxu. Nebyl ani tak myšlen jako regulérní příspěvek, spíš jen jako svého druhu test, co vše obnáší psaní jednoduchých blogových zápisků (asi každý blogger řešil otázku, jak napsat první blog post). Svůj blog beztak píšu spíš pro sebe, nemyslím, že by se byl někdo schopen vcítit na dálku do mých osobních prožitků. Proč taky?

Přesto bych se rád k podobnému tématu, jako bylo ono úvodní, občas vrátil a případného (hodně náhodného) čtenáře, který zároveň rád používá některý z volně šiřitelných programů (nejen pro Linux), upozornil na pár věci, jež by mu snad mohly někdy přijít vhod.

Ale teď už k tématu. Osobně velice nerad používám jakýkoliv „office“ program. Vzhledem k tomu, že doma nemám žádná MS Windows a s texty vytvářenými (a hlavně tištěnými) ve Wordu mám jen nejhorší zkušenosti, odjakživa jsem se snažil hledat alternativní metody tvorby a zpracování svých dokumentů. Snad každému, kdo se zajímá o svobodně dostupná softwarová řešení běžné práce na PC, není neznámý program LyX. Proti Wordu je nejen minimální ve svých systémových požadavcích, ale práce v něm mi osobně přijde mnohem logičtější, nemluvě o spolehlivosti a kvalitě tiskového výstupu (diplomovou či podobně rozsáhlou práci bych už ve Wordu či jiném podobném nástroji nikdy neriskoval; bohužel ani OpenOffice.org či LibreOffice na tom nejsou – v tomto ohledu – o mnoho lépe).

Tento zápisek však nebude o LyXu či práci s „office“ programy. Bude o editoru Emacs, respektive jeho menších úpravách či konfiguraci pro editaci českých textů. Nemám v úmyslu zde Emacs představovat, ani vysvětlovat základy práce v něm. Od toho jsou zde mnohem povolanější, na internetu lze nalézt obrovské množství nejrůznějších tutoriálů (včetně videí), dokonce i v samotném Emacsu je výukový „mód“ přímo obsažen. Nebudu se ani zdržovat vysvětlováním nejrůznějších konvencí pro psaní klávesových zkratek apod.; ty si případný náhodný čtenář jistě dohledá rád sám (pokud je už dávno nezná).

Na začátku mého potýkání se s Linuxem a jeho správou (pravidelně od roku 1997, ale stále jsem jen noob…) jsem se nechal strhnout vlnou nadšení šířenou českým linuxovým internetem pro editor Vim. Stal jsem se jeho uživatelem, ale jako řada jiných jsem v používání nikdy nepokročil příliš daleko. Stále jsem si říkal, někdy, příště, zítra… se jistě něco nového naučím. Samozřejmě k tomu nikdy nedošlo. Emacs naproti tomu byl pro mě (v důsledku vlastní neznalosti) behemot s prapodivným chováním a zbytečně složitým ovládáním.

Postupem času jsem však došel k přesvědčení, že Vim prostě není pro mě. Je to sice zřejmě nejlepší textový editor na světě (a sám jej stále používám na konzoli pro rychlou editaci souborů), ale je primárně určen pro celkem úzkou skupinu lidí – pro programátory a systémové administrátory. Ne že by nešel jinými lidmi používat i k jiným věcem, než jen k editaci programů a konfiguračních souborů. Získal jsem však osobní dojem, že jej efektivně dokáží využít pouze lidé se striktně technickým myšlením, kteří promýšlejí svou činnost – podobně jako šachisté – řadu kroků dopředu.

Můj styl myšlení i práce má však k takto organizovanému přístupu na hony daleko. Právě proto jsem občas hledal nějaké alternativy lépe odpovídající mému naturelu. Lenost kombinovaná s jistou chaotičností jako výchozí základ, na němž se pak vrší a kombinují další elementy mé povahy, především pak netechnické (respektive, ó hrůzo, humanitní) vzdělání (?) a celkový přístup. Vyzkoušel jsem řadu známých i méně známých editorů, ale pořád to nějak nebylo ono. Co víc, mou utkvělou ideou bylo, že by každý nástroj, který používám, měl mít obrovský potenciál nejrůznějších možností, které sice aktuálně nepotřebuji, ale mohly by se jednou hodit, a taky že by měl… mě prostě nějak… hm… prostě ve mně vyvolávat pocity jisté přitažlivosti, tajemna a prostoru pro kreativitu. (Chápu, že technicky založení v tomto místě definitivně odpadli v záchvatu smíchu…)

Samozřejmě byl mezi testovanými editory i Emacs. Na něm mě však trápila řada obtíží, od nemožnosti jednoduše rozchodit českou klávesnici, přes ošklivý vzhled až po některé detaily, jejichž zprovoznění nebo vyladění vyžadovaly více času a energie, než jsem byl ochoten vynaložit. Postupem času však byla naprostá většina nedostatků odstraněna, bohužel občas i za cenu jisté nekompatibility s předchozími „obezličkami“, řešícími především problémy s lokalizací.

V současné době používám poslední – zatím oficiálně nevydanou – verzi 24. I tento blogový zápisek vznikal v Emacsu, konkrétně v jeho rozšíření org-mode.

—

Typografické rozšíření

Prakticky na všech běžných textových editorech pro libovolnou platformu mě vždy vadila jedna věc – podobně jako Vim byly vytvořeny s ohledem na techniky a programátory, nikoli však s ohledem k potřebám kohokoli dalšího. S čestnou výjimkou právě Emacsu. Jde snad o jediný z běžných textových editorů, který je primárně určen pro tvorbu textů, spíše než programů či konfiguračních souborů.

Už v dřevních dobách internetu (a jeho „předchůdce“ BBS) mě štvala nejen absence diakritiky, ale i nedodržování základních typografických konvencí, zejména psaní českých uvozovek (případně apostrofů), ale i neodlišování pomlčky, spojovníku (rozdělovníku) a dalších „vymyšleností“ (např. elipsy). Programy typu Word jsou schopny některé z těchto symbolů vkládat automaticky (pokud jste však někdy viděli běžně produkované texty, tak víte, že ani vyspělá technika nedokáže zázraky), řadu jiných – méně běžných – jsou však uživatelé nuceni vkládat přes různé „mapy znaků“ nebo poměrně neefektivní (a špatně zapamatovatelné) klávesové zkratky.¹ Většina lidí na nějaká pravidla jednoduše rezignuje, ví-li vůbec o jejich existenci.

Mou představou bylo mít textový editor, který řadu těchto znaků dokáže vkládat automaticky, případně po zadání snadno zapamatovatelné klávesové zkratky, pokud možno s minimálním časovým zpožděním. Tedy cosi jako Word/Writer, ale bez všech jejich nedostatků, který běží pod nejrůznějšími operačními systémy, přičemž jeho chování a konfigurace jsou víceméně všude stejné. A právě zde přichází ke slovu již několikrát zmíněný Emacs.

Nejprve jsem na emacsové wiki objevil typografické rozšíření typopunct.el. Ve stručnosti – toto rozšíření umožňuje vkládání pomlčky (–), spojovníku (-), českých uvozovek („“, případně ‚‘), francouzských uvozovek (»«) a elipsy (…) v podstatě automaticky, ale na rozdíl od Wordu či Writeru bez klasických officovských manýrů. (Například 1989–2011 bude vždy s pomlčkou, aniž bych si musel hlídat, zda se kancelářský program uráčí problém vyřešit automaticky, nebo ne.) Wiki také doplňuje možnosti typografického rozšíření o zápis dalších znaků a symbolů, například matematického znaménka minus (srovnej defaultní „-1“ s „−1“) apod.

Osobně mám ve svém konfiguračním souboru pro Emacs uvedeno:

;; Typogragické rozšíření (uvozovky, pomlčky, elipsa atd.)
(require 'typopunct)
(add-hook 'text-mode-hook 'typopunct-mode)

První řádek zavádí rozšíření do Emacsu (typicky z .emacs.d/site-lisp), druhý (alespoň doufám) zpřístupňuje rozšíření automaticky pro všechny módy využívající textový mód (tedy například i pro již zmíněný org-mode).

Všem zájemcům o rozšíření samozřejmě doporučuji projít si příslušnou stránku na wiki.

—

České řádkové třídění

Ačkoli je Emacs už „z výroby“ připraven pracovat v mnohojazyčném prostředí a plně podporuje Unicode, některé věci týkající se lokalizace k plné spokojenosti ještě vyřešeny nejsou. Jednou z funkcí, kterou občas využívám, je řádkové třídění dle abecedy. To sice v Emacsu funguje (příkaz sort-lines), bohužel však bez respektování českého prostředí. Což v praxi znamená, že „ch“ je bráno jako „c+h“ a příslušně dle toho jsou po aplikaci příkazu slova seřazena. Také znaky s diakritikou představují velký problém, neboť si s nimi příkaz nedokáže poradit a řadí je na naprosto nesmyslná místa.

Po dlouhém hledání na internetu se mi konečně podařilo objevit vcelku nenápadnou stránku, z níž je možné stáhnout rozšíření sortLocale.el, jež výše uvedený problém celkem elegantně řeší. Sice jsou stále některé znaky řazeny poněkud jinak, než by bylo záhodno („ě“ před „é“ apod.), ale proti defaultnímu řešení jde o velký pokrok.

Rozšíření stačí zkopírovat do příslušného adresáře a do konfiguračního souboru Emacsu zkopírovat následující příkaz (v Emacsu se pak activuje M-x sort-lines-according-locale):

;; České abecední třídění řádků
(require 'sortLocale)

—

Český kalendář

Zdá se, že obtíže s lokalizací se nevyhnuly ani tak základní věci, jakou je kalendář. V defaultním nastavení se zobrazuje pouze ten anglický, tj. s anglickými názvy dnů a měsíců i se začátkem týdne připadajícím na neděli. Bohužel někdejší české rozšíření z dílny Pavla Janíka už nějaký čas nefunguje. Naštěstí je však opět při ruce emacsová wiki a již po krátkém prolétnutí je možné najít postup, jak si kalendář lokálně uzpůsobit.

Opět stačí jen prosté zkopírování následujících řádků do souboru .emacs:

;; Český kalendář
(setq european-calendar-style 't)
(setq calendar-week-start-day 1
      calendar-day-name-array
      ["neděle" "pondělí" "úterý" "středa"
       "čtvrtek" "pátek" "sobota"]
      calendar-month-name-array
      ["leden" "únor" "březen" "duben" "květen"
       "červen" "červenec" "srpen" "září"
       "říjen" "listopad" "prosinec"])

Po zadání M-x calendar již vše funguje, jak má. Názvy dní i měsíců jsou záměrně s malými písmeny, neboť při vkládání data do textu nepůsobí velká písmena dobře (nehledě na to, že je to v rozporu s jazykovou normou). Bohužel jsem zatím nevyřešil problém, jak do data vkládat tečku za pořadovým číslem dne či jak vyřešit otázku velkých a malých písmen (v zobrazeném kalendáři by velká písmena u názvů dní i měsíců vypadala lépe).

—

Pár slov závěrem

Netuším, zda vznikne nějaké pokračování, rozhodně nejsem žádný emacsový (ani jiný) guru. Možná by časem mohl vzniknout podobný blog post o org-mode, případně o dalších možnostech při tvorbě netechnických textů, ale opravdu je podobný záměr v současné době ve hvězdách.

—

¹ Ano, existuje i typografická klávesnice pro X Window, ale upřímně, kdo o její existenci ví – není součástí instalace snad žádné z distribucí – a kdo ji používá?

Bezčasí prázdnoty na půli cesty k nebytí

AnachronyX — Sun, 22 May 2011 01:06:38 +0000

S pohledem upřeným kamsi za ni pronesl ne zcela beze stopy emocí, byla to všechno lež, že? Ale místo odpovědi zůstalo jen tísnivé ticho nesnesitelnější každou vteřinou. Jeho zrak se alespoň na okamžik vrátil z nekonečna rozprostřeného mezi jejich dvěma světy a zadíval se jí do tváře. Nedokázal z ní vyčíst nic; cokoli, co by nasvědčovalo, že jeho slova měla jakýkoliv účinek. Její oči se poněkud nepřítomně zabodávaly do obdélníku vyříznutého skleněnými tabulemi vyplňujícími okenní rám. Ta duševní nepohnutost jej vyváděla z míry víc než předchozí uvědomění si skutečného stavu bezvěcí mezi nimi.

Vstal. Aniž se pokusil pročísnout očima ještě další kousky její přítomnosti, zamířil ke dveřím. Za dva tři okamžiky již nebylo co řešit. Nebytí mezi nimi naplnila s konečnou platností věčnost nepřítomnosti. Nepřítomnosti všeho včetně výčitek.

—

Šedivost rána nezkalená nutností myšlenek. Prvotní pohyb roztáčející kolotoč každodennosti. Dotek chladivého kovu. Jemný stisk uvolňující vlny rozvibrovávající prázdno holých stěn. První tóny prodírající se relativitou ticha.

En silence la nuit efface le jour
Révélant son âme, sertie d’étoiles
Majestueuse elle me murmure à l’oreille
Ses secrets oubliés

Vzpomínka. Včerejšek. Dychtivá touha jej vymazat. Marná snaha získat rovnováhu. Ševel myšlenek. Prázdno vně i uvnitř. Počáteční lehké tahy sebevýčitek. A zase prázdno. Neschopnost srovnat vztek, bolest, výčitky a prázdno v jeden konzistentní pocit zbavující mysl neklidu. Něco bylo špatně. Něco mělo být učiněno. Dávno předtím, než se to důležité zlomilo a zůstalo opuštěné. Zanechané na místě, kde se cesta dělí vedví.

Pohled bloudící ze stěny na stěnu, z okna na zem, ze stropu na stůl. Fotografie. Její fotografie. Nyní již jen fotografie. Nic víc. Nikdy už nic víc. Protože není. Nebude. Byla. Jakási letmá vzpomínka na prchavý okamžik vyvolá na kratičkou chvíli cosi jako úsměv. Kdesi však zůstala bolest neztenčená kradmou vteřinou slastného vytržení.

Dans le berceau des ténèbres
J’ai construit le plus beau palais
Loin des mains odieuses
Des humains qui m’empoisonnent

Věčnost v srdci lidském nic neznamená, bude to dobré. Fráze dobrá jako kterákoliv jiná pronesená v chlácholivé chvíli útěšného blábolení. Ztrátu však nedokáže vyvážit nic. Ničím nelze utěšit. Teď ani za tisíc let. Přesto věděl, že tváří v tvář nekonečnu času selže. Jako všichni před ním, jako všichni, co teprve přijdou, jako v každém okamžiku jeho přítomného času selhávají všichni kolem. Jako selhala ona, když slovy kouzlila naději na spásu duše a vykoupení srdce z bolesti nesmyslné všednosti existence v tomto světě.

Tel un spectre errant sous l’aile de la nuit
En ces lieux éternels où s’estompe la foi misérable
Pénétrèrent les fragments de mon être

Pocit ztráty rozdírající mysl. Pocit klidu plynoucího ze zoufalství vědomí, že vše bylo. Pocit závratě z neexistence naděje, že se zítra cokoli změní. Ani za týden, ani za deset let. Jako by se všechny ztráty protnuly v ohnisku jediného žhnoucího okamžiku vnitřního bezčasí.

Pokusil se vstát, získat rovnováhu. Nad svou myslí, tělem, ránem, každým dalším krokem tohoto dne. Jako by vstávat mělo hlubší smysl, nežli dým vznášející se nad podzimem spálenou travou. Mechanismus každodenního rituálu, kalnost rána, prázdnota mysli, zavírající se dveře, kroky tichem schodiště, kaluže na cestě, jemný déšť, opuštěný park, pára v každém výdechu, šustot spadaného listí, poskakující ptáci, něčí hlasy, útržky mlhy, záplava nostalgie ulpívající na podrážkách, chvějící se stíny v duši. Kdesi zůstala slova, jež by dokázala pojmenovat každý z pocitů prořezávajících srdce.

—

Návrat. Stejné prázdno, stejná bezvýchodnost, stejná zbytečnost. Ta fotografie… Pokolikáté už?

Na povrchu lásky k životu, u dna každodennosti

AnachronyX — Wed, 27 Apr 2011 21:03:37 +0000

Dej mi něco, co můžu zničit, dřív než zničím sám sebe
Nebo mě někam odveď, kamkoli bude fajn – prostě fajn

„Fajn, prostě fajn“
Stanou se podobné fráze skutečností pouhým opakováním?
Stereotyp, má permanentní z nouze ctnost, spojenec i nepřítel
Provozujeme ten hloupý tanec spolu, špička, špička, pata, špička

Přišlápnutí – opět
Nedokážu zadržet smích
Ale věř mi, pramení pouze z frustrace
Opravdu chceš tomu všemu tak věřit?

Bez ohledu na cokoli, skoncuji s oním mysl ochromujícím pocitem
Jalový smích je pryč, nicméně zbyla ta neopodstatněná radost
Konec konců na ničem ve skutečnosti nezáleží
Uzavírám to celé roztřesen ozvěnou vnitřního hlasu:

Je tu taková zima, nebo vychází chlad pouze ze mě?

(Lifelover, Konkurs: Shallow, 2008)

—

Kdesi na pomezí mezi skutečností a snem, uvnitř čehosi, co nezachytí úzkost okamžiku, někdy v hodině mezi psem a vlkem — tak nejistě jako v okamžiku zrození — cosi očekávat… Jak velká šance zbývá u konce s dechem?

Jak obtížné je ze sebe dostat cokoli smysluplného, alespoň něco, co povýší život nad popel slov. Jenže symbolem dneška jsou prázdné chmatavé ruce a duše naplněná pískem zbytečnosti.

Jak jen vybít vztek za tu poraněnou duši, za člověka zničeného v jedné z nejpodstatnějších dimenzí vymezujících existenci v lidském světě?

Too weak for this world…

AnachronyX — Mon, 28 Mar 2011 23:40:43 +0000

Pohasnout se soumrakem

Kráčet věčností kroků,
Aby vše skončilo jediným…
Sklíčeností

Nářky prázdnoty,
Existence v surovém rozkladu.
Hrubozrnný soumrak uchovává,
básně věčně trvající úzkosti…
Nepřítomnost…

Jasná paměť nejčistší prázdnoty.
Útočiště nikde než v nicotě…
Pro vše, co ještě zbývá…
Ticho…

Podzimní obloha,
Třepotající se křídla purpurového světla,
Za věčnost, jež nikdy nedotkla se duše.
Vichry velebného zoufalství,
Přinášející poslední výdech…

Chřadnu…

V ústraní…

(Austere, To Lay Like Old Ashes: To Fade With The Dusk, 2009)

—

Ta děsivá prázdnota

Och, jaký dechberoucí pohled,
Nejčistší krásy a nevinnosti.
Nepoznamenaný tímto krutým světem,
Duše nezdrcené chladným životem.
Nedokážu odvrátit zrak…

Koupáš se v záři paprsků jarního slunce,
Zatímco já jsem navždy uvězněn v bezútěšném podzimu.
Jako květ, jenž se nikdy nerozvine,
Navždy v bezútěšném podzimu

Planeš vroucností slunce,
Ale tvé paprsky na mě nedopadnou.
V chladném, bezútěšném podzimu,
Slunce nehřeje…

Ta děsivá prázdnota,
Chlad, odlidštěný svět.
Přirazila jsi mi dveře,
uzamkla lhostejností.

Dychtil jsem po tvé vroucnosti,
Ale bylo příliš pozdě.
Příliš pozdě sis uvědomila,
že zůstal jsem obklopen lhostejností.

(Austere, To Lay Like Old Ashes: This Dreadful Emptiness, 2009)

—

Ulehnout jako vyhaslý popel

Toužebný cit…
Naplňující mé dny vyprázdněnou letargií.
Zbytky života,
Jako popel rozházený na cestě.
Vše působí tak nicotně…

Skrze okenní tabule,
Hledím na stromy halící se podzimem.
Padající listí a cáry mlh,
odrážejí mou niternou podstatu, šeď…
Putující skrze nicotu.

Můj život je zatraceně prázdný.
Pro život v mihotavém světle…

Ticho…
Chlad…
Samota…

Smrt bez možnosti vykoupení,
My všichni kráčíme vstříc konci.
Je s námi od počátku,
Počátku našich ubohých životů.

My všichni žijeme v klamu,
neboť život nepřináší nic než smrt…

(Austere, To Lay Like Old Ashes: To Lay Like Old Ashes, 2009)

—

Jen na okamžik…

Dával jsem a bral a dával,
Nyní tvoří můj svět jen tvůj obraz.
Bělostné tváře zahalené do jemného rozkladu,
och, prosím, proč mě neodvedeš pryč?

Vstříc blednoucí představě,
Která se nikdy nestane skutečností.
Alespoň na chvíli doufat,
že vše nebyl pouhý sen…

(Austere, To Lay Like Old Ashes: Just For A Moment…, 2009)

—

Vše úžasné a krásné vždycky skončí, život není než pomalé chátrání směrem k hořkému konci. A jak už tu bylo mnohokrát řečeno, nikde na cestě není spočinutí a žádná z cest neskrývá zátiší. Všude je jen prach, popel a zbytky uschlé trávy. „Po polích sirné plameny nad mrtvolami svítí – oh moje Manon ješitná – hle konec, konec žití…“ Ztratit se v Šedivých vodách či Bezútěšném lese? Je vůbec ještě nějaké místo, kde bledé světlo mihotající se mezi kmeny práchnivějících stromů vytváří iluzi naplnění?

Slzy v ranním svitu

AnachronyX — Fri, 18 Jun 2010 20:00:15 +0000

Ztracena v duchu času
probouzí se každičkou noc.
Odtud až na věčnost
šťastný život není v dohledu.

Prochází se zalita měsíční září
pod vrbami na břehu,
větve se dotýkají smutné hladiny
její tváře, chladné a čisté.

Po staletích trápení
duše zestárla a zmrtvěla.
Přesto je její tělo stále tak krásné
jako prvního prokletého dne.

Ale jedno ráno odmítne
příkrov slunečního jasu.
A slzy štěstí
počnou jí stékat po tvářích.

A její tělo vzplane
v prvních paprscích dne.

Slzy v ranním svitu.

(Balnasar, Ein kalter Nachtgedanke: Tränen im Morgenlicht, 2009)

—

Jas nebe pohasl
stejně jako mé myšlenky.
Je podobné temnému pozlátku
mihotajícímu se v mém srdci.

Od té chvíle,
zdá se, se mnohé změnilo.
Zármutek a samota
zasáhly tělo i duši.

Ta temně šedá harmonie
pohltila mé pocity
a dává mi prožít zapomnění.
Ještě jednou jsem pohnut.

Mé srdce stává se chladným a tichým,
nic nezdá se důležitější.
Radost a štěstí slily se v nicotu
dešti, oh, jak tě mám rád…

(Balnasar, Ein kalter Nachtgedanke: Regen, 2009)

A nebe pohltí plameny

AnachronyX — Mon, 22 Mar 2010 00:58:59 +0000

Jeden po druhém selhávají — a já jen zavírám oči
Hned tak to neskončí — lituješ toho času?
Myslel jsem si, kolik věcí není jistých
Tolik přátel se změnilo v ty, co nenávidím
Vytratíš se navždy — silou času
Chci vidět věci takové, jaké jsou; stejně jako dítě
Přežije to dítě ve mně tuhle anabázi?
Okleštěné mysli — prolomím tvé psychické zábrany
i kdybych měl žít jak oni — mé srdce bude volné
Nestanu se nástrojem, loutkou
Zakousnu se do ruky, která si přeje mě krmit
Mám vůli žít navzdory tvému mátožnému světu
Oslep to oko, které sleduje každého z nás
a i kdybych měl žít jak oni, mé srdce bude volné
Nikdy nepůjdu tvou cestou — ať už to bude stát cokoliv
Nikdy nezlomíš mou vůli — ať už to bude stát cokoliv

(Heaven Shall Burn, Whatever It May Take: Whatever It May Take, 2002)

—

Konformita — agonie svobody
Epidemie pohlcující naše světy
Vím, že tvé oči budou příliš slabé, abys prohlédl, kudy se vydat
Neschopný skutečně žít, byť jen jediný okamžik
Tvá kůže je příliš chladná, aby pocítila dotek rtů
Otupělá ke všemu tomu utrpení
Kde je to místo, kde bychom se měli skrýt?
Bude stačit, abych ti mohl říct o svobodě, jíž bys mohl dosáhnout?
O hvězdách, zelené trávě, štěstí, o bezduchých otrocích, jež následuješ
Bude to stačit na překonání mechanismu, který ti nedovolí přiblížit se k našim rukám
Nikdy nezadusí ten oheň
Nikdy neuhasí můj plamen
Nenechám tě pustit se mých paží
Budu bojovat až do konce, slibuji
Plane to ve mně!

(Heaven Shall Burn, Whatever It May Take: It Burns Within, 2002)

Karmínový sníh samoty

AnachronyX — Sat, 29 Sep 2007 16:08:15 +0000

Tkanivem duše je tekutina vyvěrající nachovou záplavou
z rány vyryté jako přísaha; napájí říční koryto krvavou mlhou
Tyto paže bylo předurčeno ztratit! Osekat, utít a zapomenout
Podstatou času je šepot, jenž odráží se ozvěnou nad onou záplavou
Je písní, která zní od kmene ke kmeni, nese se skrze každou sebenepropustnější větev
O těchto větvích bylo řečeno, že budou ztraceny! Poničeny, obnaženy a zlomeny

Země tělu, tělo lesu, odhoď ty údy do proudu
Tělo lesu, les kameni, vhoď ten kámen do vody…

(Agalloch, Ashes Against the Grain: Limbs, 2006)

—

Voda rozlévá všeobjímající paže okolo kamene
Rozklad odkapává z neklidné prázdnoty, v níž formuje se led, končí se život
Kámen se noří do krvavého proudu, pohlcen
nachem proudícím z ebenově temné rány, tvoří meandry
Má oběť dává sbohem řece vzpomínek… gestem, které vše ukončí
Rudí ptáci vylétají z mých ran a vracejí se jako padající sníh
pokrývající krajinu; proháněny větrem, křídla bez těl
Sníh, hořké sněžení

Přeješ si zemřít v jejích bledých pažích, tak krystalických, proměnit se v oslavnou píseň ticha
v duši horských ptáků, propadáš
kaskádovitou bledostí bezduchého peří
Sníh padá a kupí se na bílou horu, kde zemřeš a ztratíš se v tichu

(Agalloch, Ashes Against the Grain: Falling Snow, 2006)

—

Bolestné ticho a vítr odrážející

sinavou ódu tvého těla, mrazivou pevnost krve a věků
S planoucím nebem nad sebou, ledem v srdci
mizíš mi v citadele konce všech časů
v níž odpočívá smrt sníc o tvé skryté bolesti
Nikdy nebylo takové ticho jako nyní
Nikdy tak oslavná píseň znovu nezazní

(Agalloch, Ashes Against the Grain: Fire Above, Ice Below, 2006)

—

Polární záře proplouvá éterem
Smaragdový plamen jizví noční oblohu
Jantarové výrony slunce
nepodobají se mořským vlnám
ani nekonečnému horizontu ledu

Polární záře proplouvá éterem
Smaragdový plamen vykresluje soumrak
Heidrun krvácí zlatavým nektarem
při východu slunce i měsíce
Vlci půlnoci strážící úsvit
Solstafir!!!

(Agalloch, Ashes Against the Grain: Not Unlike the Waves, 2006)

—

Lidský bůh selhal
Naše pevnost plane navzdory hroutícímu se nebi
Sežehnutí ptáci vylétají z trosek a vracejí se jako městnající krev
Krví zbrocení opeřenci vrší se umírajíce, naplňují proud
Lidský bůh selhal

a všechny naše stíny nejsou než nechtěným popelem

(Agalloch, Ashes Against the Grain: Our Fortress Is Burning… II — Bloodbirds, 2006)

Teprve teď bych zapálil každý další okamžik bez pohnutí

AnachronyX — Wed, 15 Aug 2007 02:25:57 +0000

Horká noc, tajné doteky, slavnost dvou srdcí. Mnoho životů kolem, prázdnota, přesto střed vesmíru. Už nikdy ani slza osamění. Jen chtít. Tohle znamená příliš mnoho. Zlomit to vše předtím a být. Prostě být. Jen prostá tři slova a slunce změní svou dráhu. Hořkosladká chuť zatracení. Kdybych dokázal vyslovit každičkou myšlenku, odrazit v očích každičký pocit, zůstala by za každým slovem jedna slza, za pocitem záchvěv srdce. Nikdy neodejít, nikdy se neztratit.

Vyměnil bych zradu od přítele za jeden prchavý okamžik štěstí? Ani v jednom z nekonečného počtu životů. Nebude chybět. Nikdy nechyběl, když v zoufalství tloukl jsem na brány všech, kdo stáli jen na několik málo kroků. Kdesi zůstal skrytý pocit zrady.

Oheň. Poslední záchrana před šílenstvím čtyř stěn. Noc, noc, noc… bože, noc…

Už nikdy
nikdy nepřijdou dny, kdy se budu
bát nalézt sílu, které
se nikdo nevyrovná a prolomím to, dostanu se dál

Nikdy krev v mých žilách
neproudila tak divoce, jako když jsem to pocítil
Jsem naplněn

Nejsem sám, dotykem tvých dlaní jsem opět naplněn
Nejsem sám, dotykem tvých dlaní jsem opět naplněn

Žhnu vášnivým hněvem
Žene mě vpřed
Posiluje mé rozhodnutí dostat se dál, vše prolomit

A věřím, já věřím, že nejsem sám

Podej mi rozžhavenou ocel, běž

(All That Remains, The Fall of Ideals: Not Alone, 2006)

—

Rozevřený jícen pekla, čerstvý rov. Dokázal bych někdy odvrátit svou tvář od místa posledního spočinutí všech, které nenávist spálila na popel? Je mou povinností vyčkat na poslední úsměv života, který vyprchává rychleji, než stačím dýchat, když k smrti vyděšený běžím nejtemnějšími zákoutími? Proč tohle všechno? Proč to stigma vypálené v každém pohledu, v každém slově, které jsem kdy řekl nebo napsal? Bude jejich spánek klidnější? Musím umřít na hranici odsouzení, aby mohli v klidu snít lži sami o sobě?

Řekl jsem ti, že budu v každém zázraku, který protká tvůj život. Připraven převzít osud, který už není ani náhodou.

Okamžik. Okamžik prozření. Shořel bych pro méně. Ale ne pro ně. Pro nikoho z nich. Už nikdy. Se slastným pocitem zavírám víčka a zapaluji hranici. Hořet, shořet. Pohled, smrt, pohled, bolest, pohled, oheň. Oheň, oheň, oheň…

Řekl jsem ti, buď se mnou, buď při mně, když krůpěje potu šílenství v nejčernější noci zbrotí mé čelo. Jejich hranice budou v jednom plameni. Teprve teď bych zapálil každý další okamžik bez pohnutí.

Tohle stálo víc. Mnohem víc. Brzy přijde sníh a zahladí stopy. Jen ten pocit, jen ten pocit, když mazal jsem stopy vzpomínek… Nezůstala ani ta, jež by mi připomínala, že i já občas mívám chuť rozšířit počty těch, co neprošli. Ale zatím jsem to vždycky ovládl.

Ještě stále věřím na zázraky.

Umlčet to všechno… zadusit

AnachronyX — Thu, 14 Jun 2007 22:44:07 +0000

Vše náhle tak jasně se jeví
Jen zlomek člověka, jímž měl jsem být
Každý nádech obavou se plní
To nejhorší teprve musí přijít

Živořím v temném světě, do nějž světlo neproniká
Vláčím to břemeno dál a dál
Snažím se dovléct na konec dalšího z dní
A čas popoháním pohledem na hodiny

Den po dni cestu si klestím
Má maska by oklamala i mysl nejbystřejší
A pro své blízké jsem jen cosi vzdáleného
Prázdnotu odrážející zrcadlo

Tragická minulost i nepoznané zítřky
Krvavé stopy v mém poraněném srdci
Tenhle temný svět domov se nazývá
Až do konce dní, než mě svítání na západě povolá

Podivné vězení vztek pokrývá
Nikdy jsem se o nic neprosil
Jdu cestou, jež smysl nedává
Hledaje úsměv, který dávno mě opustil

Stojím osamocen, bok po boku nikoho
Oklamán skutečným světem, ponurý filozof
Statečné dítě v nitru nepolevuje v odporu
Všechna ta špína až k zalknutí jednou musí ven

(November’s Doom, The Pale Haunt Departure: Dark World Burden, 2005)

Příze zbytečnosti

AnachronyX — Sat, 26 May 2007 07:56:16 +0000

Pach smrti láme větvičky chvil
ze stromu života

Je to již tak dávno
kdy slyšela jsem jeho hlas
ale srdce mlčelo
Tak dávno
kdy narcisy zdobilo stříbro váz
dnes opadalo, pobledlo

(Touha vědět spalovala veškeré jeho naděje)

Křičím
ale nikdo mě neslyší…
Běžím
mé slzy jsou poslem smrti…
Životy končí, v prach se navrací
a nebe krvácí

Staří lidé proklínají své osudy
jako uschlé stromy uprostřed zlatých pouští
bez naděje, bez vody
v utrpení promarněnosti svírají se
Životy končí, v prach se navrací
a nebe stále, stále krvácí

Ztrácím se v útrobách pomíjivosti
a čas plyne
Každý pocit stává se minulostí
nic nebude jako prve
když každé slovo umře s krůpějí krve

Nechci zpět, nechci dál
a na dně propasti
vyvěrá láva

Odejdu,
a slunce bude hřát stále
odejdu
a čas bude plynout dále…

Každá chvíle je protkána přízí zbytečnosti

(Kathory, 22. 4. 2007)