„[...] A tu nespouštěje ze zřetele úsilí o výsostnost a dokonalost, tázal jsem se sám sebe: ‚Kterýpak ze smutných námětů je podle obecného soudu lidstva nejsmutnější?‘ Smrt, zněla rovnou odpověď. ‚A kdy,‘ pravil jsem, ‚je tento nejsmutnější námět nejbásničtější?‘ Podle toho, co jsem již obšírně vyložil, odpověď se také nabízí sama: ‚Když je těsně spjata s Krásou: smrt krásné ženy je tedy nesporně nejbásničtějším námětem na celém světě a rovněž je nepochybné, že se pro takový námět nejlépe hodí ústa truchlícího milence.‘“
(Edgar Allan Poe — Filozofie básnické skladby)
—
Časem se i nejlepší námět mění v trapnost, sebelepší příběh zvětrává. Zápletka stává se nejistá, jednotlivosti děje pokrývá nános prachu. Atmosféra místa a času získává nostalgickou pachuť. Sám příběh stává se nejistý. Okrajové postavy si nasazují masku protagonistů, vedlejší role obsadili někdejší hrdinové. Tohle už není commedia dell’arte, v níž se záměrně improvizuje, tohle je obnažená asyžetovost našeho života.
—
Ztráta kontroly, tunelové vidění, chtíč vyhnaný až do nejzazší polohy. A hlavně — agresí žhnoucí chorobná žárlivost. Na něco (či spíš někoho), na co mu život nedává nárok. S ohledem na místo a čas. S ohledem na něj samotného. Přesně tohle je niterná podoba člověka, který měl dost arogance patřit k těm nejbližším. Tragická chyba mého života — věřit mu jeho lži.
Znáte jej. Možná právě přicházíte z míst, kde nic neztratilo zdání. Pomalu a systematicky z nich vymazává stopy mé někdejší přítomnosti. (Sejde z očí, sejde z mysli; člověk stejně jako výčitka.) Jeho pohnutkou není svědomí. Jen racionální obava na úrovni dítěte deseti let věku z možných konsekvencí. Z důsledků jednání, které nedokáže kontrolovat. Nikdy nedokázal. A je to čím dál silnější.
Možná je vaším známým, možná kamarádem, snad možná i příbuzným. Máte ho rádi. Podnikáte s ním cesty, chodíte do restaurací, pracujete, svěřujete mu své děti. Možná vás zlomil příběhem o nevinnosti mládí a tragice vlastního osudu. Osudu, jež se mu stal dostatečnou výmluvou i omluvou, aby mohl bezostyšně „okrádat“ život o to, co mu „nedopřál“.
Nikdy jsem nepodceňoval jeho inteligenci. Jeho životním omylem se stalo, že podcenil tu moji. Deset let mi trvalo dokonale prohlédnout. Ale deset let jsem měl možnost nahlížet na každý jednotlivý aspekt jeho duše. (Pokud ovšem za duši můžeme považovat něco, čemu chybí svědomí a sebekritický náhled na vlastní chyby.)
Dokáže se velmi dobře skrývat. Do poslední chvíle lhát. Do očí. Nejlepšímu příteli. A to i potom, co je usvědčen. Dokáže dokonce bez skrupulí lhát svým obětem, které po něm začínají zůstávat. Sám sobě lhát nemusí. Nedocházejí mu následky.
Možná vám nevadí, že dokáže zneužít důvěru. Možná vám nevadí, že dokáže jediným slizkým dotykem proměnit něčí život v prach. Možná vám to doopravdy zatím nevadí. Snad i proto, že netušíte, jak jeho obsedantní posedlost odbrzďuje touhu ovládat. Zmocnit se. Uspokojit se. I za cenu násilí. A že by tou obětí mohla být vaše neplnoletá známá, kamarádka. Nebo vaše dcera.
Její iniciály klidně mohly být N., P. nebo K., věk obyčejně šestnáct let. (Další jména se ztrácejí mezi řádky života. Dost možná nikdy nevyplují napovrch.) Krásný věk na páchání osudových chyb. Člověka sice poznamenají pocitově na zbytek života, ale stávají se mu zároveň poučením, které si navždy vštípí do paměti. Pokud ovšem nejsou příliš devastující.
Jemu však ke čtyřícítce zbývá jen pár let. Bohužel stále nedospěl. A už nedospěje. Nemá k tomu sdostatek odvahy. Raději bude dál okrádat život o okamžiky, které měly patřit někomu jinému. Dál bude odpírat mládí právo popálit se prožitky, které odpovídají věku šestnácti let. Raději bude znovu a znovu z pozice síly vnucovat vůli svým obětem. Dospívajícím dětem, které nejsou z titulu toho mála prožitých let schopny dát kvalifikovaný souhlas stát se jeho hračkou.
Možná je vám to stále jedno. Mně ne. S bolestí v srdci jsem musel nahlédnout, jak malý kousek chyběl a jedné zázračné mladé bytosti mohly zůstat v dlaních pouhé trosky snů. Nikdy ti tenhle hnus, Pavle, nezapomenu. Nikdy…
—
Neskutečně jsem si po všech těch letech oddychl — ne, ve svém odhadu na první pohled se jednoduše nemýlím. Nespletl jsem se ani tehdy ani jindy. Chyba byla myslet si opak.
