Dej mi něco, co můžu zničit, dřív než zničím sám sebe
Nebo mě někam odveď, kamkoli bude fajn – prostě fajn
„Fajn, prostě fajn“
Stanou se podobné fráze skutečností pouhým opakováním?
Stereotyp, má permanentní z nouze ctnost, spojenec i nepřítel
Provozujeme ten hloupý tanec spolu, špička, špička, pata, špička
Přišlápnutí – opět
Nedokážu zadržet smích
Ale věř mi, pramení pouze z frustrace
Opravdu chceš tomu všemu tak věřit?
Bez ohledu na cokoli, skoncuji s oním mysl ochromujícím pocitem
Jalový smích je pryč, nicméně zbyla ta neopodstatněná radost
Konec konců na ničem ve skutečnosti nezáleží
Uzavírám to celé roztřesen ozvěnou vnitřního hlasu:
Je tu taková zima, nebo vychází chlad pouze ze mě?
(Lifelover, Konkurs: Shallow, 2008)
—
Kdesi na pomezí mezi skutečností a snem, uvnitř čehosi, co nezachytí úzkost okamžiku, někdy v hodině mezi psem a vlkem — tak nejistě jako v okamžiku zrození — cosi očekávat… Jak velká šance zbývá u konce s dechem?
Jak obtížné je ze sebe dostat cokoli smysluplného, alespoň něco, co povýší život nad popel slov. Jenže symbolem dneška jsou prázdné chmatavé ruce a duše naplněná pískem zbytečnosti.
Jak jen vybít vztek za tu poraněnou duši, za člověka zničeného v jedné z nejpodstatnějších dimenzí vymezujících existenci v lidském světě?
