S pohledem upřeným kamsi za ni pronesl ne zcela beze stopy emocí, byla to všechno lež, že? Ale místo odpovědi zůstalo jen tísnivé ticho nesnesitelnější každou vteřinou. Jeho zrak se alespoň na okamžik vrátil z nekonečna rozprostřeného mezi jejich dvěma světy a zadíval se jí do tváře. Nedokázal z ní vyčíst nic; cokoli, co by nasvědčovalo, že jeho slova měla jakýkoliv účinek. Její oči se poněkud nepřítomně zabodávaly do obdélníku vyříznutého skleněnými tabulemi vyplňujícími okenní rám. Ta duševní nepohnutost jej vyváděla z míry víc než předchozí uvědomění si skutečného stavu bezvěcí mezi nimi.
Vstal. Aniž se pokusil pročísnout očima ještě další kousky její přítomnosti, zamířil ke dveřím. Za dva tři okamžiky již nebylo co řešit. Nebytí mezi nimi naplnila s konečnou platností věčnost nepřítomnosti. Nepřítomnosti všeho včetně výčitek.
—
Šedivost rána nezkalená nutností myšlenek. Prvotní pohyb roztáčející kolotoč každodennosti. Dotek chladivého kovu. Jemný stisk uvolňující vlny rozvibrovávající prázdno holých stěn. První tóny prodírající se relativitou ticha.
En silence la nuit efface le jour
Révélant son âme, sertie d’étoiles
Majestueuse elle me murmure à l’oreille
Ses secrets oubliés
Vzpomínka. Včerejšek. Dychtivá touha jej vymazat. Marná snaha získat rovnováhu. Ševel myšlenek. Prázdno vně i uvnitř. Počáteční lehké tahy sebevýčitek. A zase prázdno. Neschopnost srovnat vztek, bolest, výčitky a prázdno v jeden konzistentní pocit zbavující mysl neklidu. Něco bylo špatně. Něco mělo být učiněno. Dávno předtím, než se to důležité zlomilo a zůstalo opuštěné. Zanechané na místě, kde se cesta dělí vedví.
Pohled bloudící ze stěny na stěnu, z okna na zem, ze stropu na stůl. Fotografie. Její fotografie. Nyní již jen fotografie. Nic víc. Nikdy už nic víc. Protože není. Nebude. Byla. Jakási letmá vzpomínka na prchavý okamžik vyvolá na kratičkou chvíli cosi jako úsměv. Kdesi však zůstala bolest neztenčená kradmou vteřinou slastného vytržení.
Dans le berceau des ténèbres
J’ai construit le plus beau palais
Loin des mains odieuses
Des humains qui m’empoisonnent
Věčnost v srdci lidském nic neznamená, bude to dobré. Fráze dobrá jako kterákoliv jiná pronesená v chlácholivé chvíli útěšného blábolení. Ztrátu však nedokáže vyvážit nic. Ničím nelze utěšit. Teď ani za tisíc let. Přesto věděl, že tváří v tvář nekonečnu času selže. Jako všichni před ním, jako všichni, co teprve přijdou, jako v každém okamžiku jeho přítomného času selhávají všichni kolem. Jako selhala ona, když slovy kouzlila naději na spásu duše a vykoupení srdce z bolesti nesmyslné všednosti existence v tomto světě.
Tel un spectre errant sous l’aile de la nuit
En ces lieux éternels où s’estompe la foi misérable
Pénétrèrent les fragments de mon être
Pocit ztráty rozdírající mysl. Pocit klidu plynoucího ze zoufalství vědomí, že vše bylo. Pocit závratě z neexistence naděje, že se zítra cokoli změní. Ani za týden, ani za deset let. Jako by se všechny ztráty protnuly v ohnisku jediného žhnoucího okamžiku vnitřního bezčasí.
Pokusil se vstát, získat rovnováhu. Nad svou myslí, tělem, ránem, každým dalším krokem tohoto dne. Jako by vstávat mělo hlubší smysl, nežli dým vznášející se nad podzimem spálenou travou. Mechanismus každodenního rituálu, kalnost rána, prázdnota mysli, zavírající se dveře, kroky tichem schodiště, kaluže na cestě, jemný déšť, opuštěný park, pára v každém výdechu, šustot spadaného listí, poskakující ptáci, něčí hlasy, útržky mlhy, záplava nostalgie ulpívající na podrážkách, chvějící se stíny v duši. Kdesi zůstala slova, jež by dokázala pojmenovat každý z pocitů prořezávajících srdce.
—
Návrat. Stejné prázdno, stejná bezvýchodnost, stejná zbytečnost. Ta fotografie… Pokolikáté už?
