Jsem tak unavená tím, že jsem tady
Ochromena všemi svými naivními obavami
A jestli musíš odejít
kéž bys prostě jen odešel
Protože tvá přítomnost tu stále zůstává
a nedovolí mi zůstat sama
Ty rány nevypadají, že by se zhojily
Ta bolest je tak skutečná
Zbývá toho tolik, co ani čas nedokáže smazat
Když jsi plakal, otírala jsem všechny tvé slzy
Když jsi křičel, bojovala jsem se všemi tvými běsy
A držela tvou dlaň po všechny ty roky
Ale ty stále máš
mě celou
Uchvátils mě
svým nepřehlédnutelným jasem
Teď jsem připoutána k životu, který ty jsi opustil
Tvá tvář děsí
mé kdysi krásné sny
Tvůj hlas zaplašil
všechen můj zdravý rozum
Ty rány nevypadají, že by se zhojily
ta bolest je tak skutečná
Zbývá toho tolik, co ani čas nedokáže smazat
Opravdu jsem si zkoušela namluvit, že jsi odešel
Ale ačkoli tu pro mě stále zůstáváš
byla jsem celou tu dobu sama
(Evanescence, Fallen: My Immortal, 2003)
—
Stále znovu a znovu přemýšlím, jaké to mohlo být. Ale nic lepšího než co je mi dáno, jednoduše není možné. Nejlepší ze všech možností. Slova nakonec zůstanou jen slovy, čas definitivně mine, avšak pocity tu budou stále. V mém srdci neumírá nic z minulého a v každém přítomném okamžiku dávám život všemu, co mělo a má smysl. Jednou však nezbude než vykročit do propasti. Naplnit všechny skryté děsy. Zachytit okamžik dřív, než se věčnost odvrátí. Nebudu váhat. Protože pak by všechno, čemu jsem kdy věřil, ztratilo na významu. Neopustím Tě.
