Pohřeb
„Sešli jsme se zde společně dnešní večer,
abychom uložili k poslednímu spánku Abigail LaFeyovou,
která — jak je nám známo –
– se narodila mrtvá poprvé
dne sedmého července 1777.
Abigail musí být přibita ke své rakvi
sedmi stříbrnými hřeby;
jedním v každé paži, dlani a kolenu;
a zbývající sedmý bude vražen přímo
do jejích úst.
Jedině tak již nikdy nevstane a nebude opět páchat zlo.
Kdo bude první?“
„Já, O’Brian, jeden z Černých jezdců.“
—
Návrat
Musí to tak být.
Letním deštěm roku 1845
dorazil kočár konečně
do údolí, kde se cesty kříží
a kde snad rodí se i temnota
Lidé z toho všeho kopec viní,
kopec, na nějž se nikdo neodváží –
– Panské sídlo
Kočár zastavil a skrze jeho okno bys spatřil
sedm jezdců proti noční obloze
Miriam Natiasová a Jonathan LaFey
nemohli přehlédnout uhrančivý svit jejich očí
Objevili se tak znenadání,
temnota je téměř halí,
jeden z jezdů ze tmy vystoupil:
„Víme, přijeli jste usadit se na svém… na Panském sídle.
Vemte však v potaz naši radu a otočte kočár zpět do noci.
Pokud odmítnete, osmnáct dá život devíti… Ó, ne!
Ach, osmnáct už je devíti!“
Jonathan rozesmál se v odpověď: „Z cesty ustupte mi!“
„Nevěřím ani slovu z toho, co říkáte.“
Sedm jezdců ve tmě mizí
se slovy: „Ještě si na nás vzpomente, příteli.“
Myslím, že to Jonathana trochu vyděsilo.
Osmnáct je už devíti… mu z hlavy nešlo.
—
Panské sídlo v temnotách
Deštivá jízda stromořadím,
žádné světlo na cestě
Jak by se tohle mohlo stát jejich domovem?
Skrze temnotu uviděl bys jen
obrovský stín, který vrhá
dům, v němž nocí vládne zlo
A stíny u brány jsou jako živé
Ano, stíny u brány… živé
Vše v domě zůstalo netknuté
s výjimkou toho, co vzaly krysy,
pouze čas zde prašnou stopu zanechal
Vyzbrojeni jen svíčkou a otevřenýma očima
zdolávali cestu temnotou
Dokud každá místnost nebyla jako kdysi osvětlena… jako kdysi
A dům začal znovu dýchat skoro jako živý
Ano, dům začal znovu dýchat… živý
A jak světlo svic sláblo
pronesl Jonathan: „Je čas jít spát.“
Oheň v krbu zvolna vyhasl… oheň
Oba usnuli ještě před svítáním a snili… snili
A nic netušili o přízraku
Ano, o přízraku na zdi, jejž probudili
Ano, o přízraku na zdi…
Svítání!
—
Rodinný přízrak
Temnota přišla blíže domu hned
následující noci
A Miriam spala tvrdě jako kámen, když
Jonathanovi zsinala tvář
V mrazivém chladu ložnice
(přestože oheň v krbu stále hořel)
v mdlém osvětlení
se rodinný přízrak opět probudil… přízrak
„Neděs se, tak se nelekej, můj příteli,
jsem hrabě LaFey
Pojď se mnou do podzemní krypty,
kde odpočívá Abigail“
„Jen nech spát Miriam,
nikdy by to nepochopila
Tak vstávej a pojď… Je čas pravdu odhalit“
„Dávej pozor na vratkém schodišti
snadno můžeš spadnout a zlámat si vaz
Podrž mi tu louči a já tě povedu
k tajemství v temnotách
Nahlédni do sklepení… sklepení
do rakve dítěte
Abigail tu odpočívá roky a roky
narodila se mrtvá… narodila… narodila… narodila…“
„Duch Abigail ovládl tvou ženu
a je jen jeden způsob, jak zabránit
zlu zrodit se znovu…
Musíš ji… zabít“
—
7. července 1777
Hrabě LaFey odhalil zálety své ženy
po devíti měsících lásky a sdílení
Ona však čeká nemanželské dítě
Jak mohl být celou dobu tak zaslepený?!
„Žádný bastard
nedostane, co je mé!“
Další z jejích milostných pletek
ho dohnala k zoufalství
Schodištěm dolů jí smýkal,
aby zemřela… „Ne!“ křičela
tehdy roku 1777, 7. července
Zlomil jí vaz a plod vyšel ven mrtvý
pak pohřbil tělo milované ženy
a plodu jméno dal:
„Abigail, zůstaneš v hanbě navždy!“ V hanbě navždy
Posedlý
děsivou myšlenkou
chtěl uchovat
dívenku pro budoucí… a tak i učinil
Schodištěm dolů jí smýkal,
aby zemřela… „Ne!“ křičela
tehdy roku 1777, 7. července
—
(All music and lyrics by King Diamond, 1987)
To be continued…
